Za tantó jsou obecně považovány meče s délkou čepele (nagasa) do 30 cm. Tento rozměr je měřen mezi hrotem čepele a osazením hřbetu (munemachi) před trnem (nakago). Mezi tantó je však možné zařadit i delší čepele, které svým tvarem a zejména způsobem užití a typem soupravy odpovídají spíše tantó (více v odstavci ,,Tvar v historických obdobích“).

U tantó se vyskytují všechny typy prohnutí čepelí (sori); koshi sori, kdy je čepel prohnutá ostřím dolů; mu sori, u kterého je hřbet čepele rovný a poslední uchi sori, v tomto případě hřbet čepele směrem k hrotu klesá. U posledního zmíněného typu (uchi sori) existuje domněnka, že efekt snížení hrotu vznikal opakovaným přebrušováním (rekonstrukcemi) čepele.

Tvar tanto v historických obdobích se poměrně výrazně měnil. V středním období Kamakura 1232-1287 se vyráběla ve stylu hira zukuri. Délka čepelí se pohybuje kolem 25 cm. Právě u čepelí z tohoto období je typické snížení hrotu uchi sori (nebo též takenoko sori), ale původně byly zřejmě rovné. Produkce tantó v období Kamakura byla značná, přesto se do současnosti nedochovalo mnoho dobře zachovalých exemplářů. To je důvod, proč jsou v současnosti tantó z období kamakura zachovaná v dobré kondici a na trhu s meči velmi vysoce ceněna (viz foto příloha). V pozdním období Kamakura 1288-1333 se velikost tantó zvětšila a vyskytuje se u nich charakteristické zahnutí nakago. Čepele byly úzké v mihaba. Tento typ čepele se nazývá Mete zaschi. Tento typ tantó sloužil k bodání do mezery ve zbroji protivníka Typický hamon je suguha.

V následujícím období 1334-1393 označované jako Období severní a jižní dynastie, se vyskytovalo již zmíněné tantó nadstandardní délky, které dosahovalo nagasa kolem 35 cm. Jsou to široké čepele typu hira zukuri s tenkým kasane (tloušťka čepele). Mají pravidelné sori se zakřivením ve středu čepele. Hamon bývá notare, hitatsura apod.

V období Muromachi 1394-1596 se začaly vyrábět nové typy tantó. Toto období bylo časem nepřetržitých válek. Meče se často vyráběly masově. Pro jejich výrobu byl používán i méně kvalitní materiál, což se projevilo na kvalitě mečů. I v tomto období však byly vyrobeny vynikající meče vysoké kvality. Začaly se vyrábět tantó typu moroha zukuri s dvěma břity a tanta typu yoroi doshi s krátkými, tenkými čepelemi s výrazným kasane. Jejich průřez se blížil rovnostrannému trojúhelníku a sloužily k bodání skrze zbroj.

Zde končí období starých mečů Kotó a začína období nových mečů Shintó. Nejzásadnější rozdíl spočívá v použitých metodách a materiálech. V období Kotó vyráběli mečíři čepele z oceli získané z místních zdrojů a metodami, kterou jim předávali jejich mistři. V období Shintó se výroba oceli centralizovala, mečíři začali kombinovat metody různých škol. Materiálové odlišnosti v jihada zanikaly. Začala se také používat ocel dovážená z Evropy (nanban tetsu). Složení evropské oceli se od japonského tamahagane liší zejména obsahem legur, jako je mangan a další. Ty ovlivňují prokalitelnost oceli a v důsledku toho i konečné vlastnosti čepele. Nedá se jednoznačně říct, který materiál je lepší. V tomto období se vyráběla tantó převážně hira zukuri s výrazným sori. Často používaným kalením bylo notare.

Vyskytovaly se i další konstrukce čepelí tantó.

Fotografie pro článek, u kterých není uveden zdroj, byly použity s laskavým svolením p. Tsuruty z web. stránek obchodu s meči http://www.aoi-art.com/index.html.